Legovaná ocel má více než stoletou historii. Jeho široké průmyslové využití začalo kolem druhé poloviny 19. století. V té době, vzhledem ke zvyšující se výrobě a spotřebě oceli, potřeboval strojírenský průmysl vyřešit problém obrábění oceli. V roce 1868 vynalezl Angličan RF Mushet samotvrdnoucí ocel se složením 2,5 % Mn-7 % W, čímž zvýšil řeznou rychlost na 5 metrů za minutu. S rozvojem obchodu a dopravy byl v roce 1870 na řece Mississippi ve Spojených státech postaven most o rozpětí 158,5{20}}metrů s použitím chromové oceli (1,5-2,0 % Cr). Kvůli potížím při obrábění součástí některé průmyslové země později přešly na niklovou ocel (3,5 % Ni) pro stavbu mostů s dlouhým rozpětím. Současně některé země také používaly niklovou ocel při stavbě válečných lodí. S rozvojem strojírenské technologie vznikla poptávka po vyšších otáčkách stroje a v západní Evropě se v roce 1901 objevila chromová valivá ložisková ocel s vysokým obsahem uhlíku. V roce 1910 byla vyvinuta rychlořezná nástrojová ocel typu 18W-4Cr-1V, která dále zvýšila řezné rychlosti na 30 metrů za minutu. Je zřejmé, že vznik a vývoj legované oceli byl v souladu s požadavky rozvoje společenské produktivity, zejména s potřebami výroby strojů, dopravy a vojenského průmyslu.
Po 20. letech 20. století vytvořilo široké použití výroby oceli v elektrických obloukových pecích příznivé podmínky pro hromadnou výrobu legované oceli. Rozvoj chemického a energetického průmyslu dále podpořil expanzi druhů legovaných ocelí, což vedlo v tomto období ke vzniku nerezové oceli a žáruvzdorné oceli-. V roce 1920 vynalezl Němec E. Maurer nerezovou ocel 18-8 typů odolnou vůči kyselinám-; v roce 1929 se ve Spojených státech objevil odporový drát Fe-Cr-Al; a v roce 1939 začalo Německo ve svém energetickém průmyslu používat austenitické žáruvzdorné-oceli. Od konce druhé světové války až do 60. let 20. století byl vývoj vysokopevnostních a ultra{17}}vysokopevnostních- ocelí řízen především potřebami leteckého průmyslu a raketových technologií. Objevilo se mnoho nových vysoce-a ultra{21}}vysoko{22}}pevnostních ocelí, jako je precipitační-kalená vysoko{24}}nerezová ocel a různé nízko{25}}legované-oceli s vysokou pevností. Po 60. letech 20. století bylo široce přijato mnoho nových metalurgických technologií, zejména zušlechťování pánví. Legované oceli se začaly vyvíjet směrem k vyšší čistotě, vyšší přesnosti a ultra-nízkouhlíkové oceli, což vedlo ke vzniku nových jakostí oceli, jako je vysokopevnostní ocel a ultračistá feritická nerezová ocel. V mezinárodním měřítku existují tisíce druhů legované oceli a desítky tisíc specifikací. Výroba legované oceli představuje přibližně 10 % celkové výroby oceli a je klíčovým kovovým materiálem široce využívaným v národním hospodářském stavebnictví a obraně.
Mezi hlavní legující prvky v legované oceli patří křemík, mangan, chrom, nikl, molybden, wolfram, vanad, titan, niob, zirkonium, kobalt, hliník, měď, bor a prvky vzácných zemin. Vanad, titan, niob a zirkonium jsou silné karbid-tvorné prvky v oceli. Při dostatečném množství uhlíku a vhodných podmínkách mohou tvořit příslušné karbidy. Když je uhlíku nedostatek nebo za vysokých-teplotních podmínek, vstupují do tuhého roztoku v atomárním stavu. Mangan, chrom, wolfram a molybden jsou prvky tvořící karbid; některé vstupují do tuhého roztoku v atomárním stavu, zatímco jiné tvoří substituční slitinový cementit. Hliník, měď, nikl, kobalt a křemík jsou prvky netvořící -karbidy- a obecně existují v pevném roztoku v atomárním stavu. Klasifikace legované oceli: Legované oceli se dodávají v mnoha typech, typicky klasifikované podle obsahu legovaných prvků jako nízkolegované oceli (10 %); podle kvality jako vysoce{13}}kvalitní legovaná ocel a speciální legovaná ocel; a podle vlastností a aplikací jako legovaná konstrukční ocel, nerezová ocel, kyselinovzdorná-ocel,-otěruvzdorná ocel, žáruvzdorná{16}} ocel, legovaná nástrojová ocel, ocel na valivá ložiska, legovaná pružinová ocel a speciální ocel (jako je magnetická měkká ocel, ocel s permanentními magnety a -nemagnetická ocel).
Kromě železa, uhlíku a nevyhnutelných stop křemíku, manganu, fosforu a síry obsahuje ocel také určité množství legujících prvků. Tyto legující prvky zahrnují jeden nebo více prvků z křemíku, manganu, molybdenu, niklu, chrómu, vanadu, titanu, niobu, boru, olova a prvků vzácných zemin. Tento typ oceli se nazývá legovaná ocel. Systémy legované oceli se v jednotlivých zemích liší v závislosti na podmínkách jejich zdrojů, výrobě a použití. Dříve byly ocelové systémy na bázi niklu- a chromu-vyvíjeny v zahraničí, zatímco moje země objevila systémy legované oceli složené především z křemíku, manganu, vanadu, titanu, niobu, boru, olova a prvků vzácných zemin. Legovaná ocel představuje asi deset procent celkové výroby oceli a obecně se taví v elektrických pecích. Na základě jejich použití lze legovanou ocel rozdělit do osmi hlavních kategorií: legovaná konstrukční ocel, pružinová ocel, ložisková ocel, legovaná nástrojová ocel, rychlo{8}}rychlostní nástrojová ocel, nerezová ocel, tepelně-odolná a neodlupující se{10}} ocel a elektrokřemíková ocel.
